Dolní Černá Studnice
Při frekventované komunikaci u paty Černostudničního kopce stávala snad již od konce 16. věku zájezdní hospoda. Na počátku 19. století měla velký uzavřený dvůr s kolnami pro povozy a stájemi pro dvacet koní. Denně se prý tady zastavilo patnáct až dvacet formanských vozů.
V té době téměř všichni chalupníci v okolí drželi dva i více koní pro přípřež.
Časem strmá cesta pustla a hospoda chátrala. K její renesanci došlo v osmdesátých letech devatenáctého století po dostavbě silnice od Jablonce nad Nisou k Huti a dál k Zásadě a Držkovu. Když byla dokončena i komunikace do Maršovic přes Jistebsko a Šumburk, ocitl se hostinec na živé křižovatce. Postupně se stával oblíbenou výletní restaurací s verandou a letním posezením na terase pod kaštany. Ještě v šedesátých letech 20. století se tady pořádaly taneční zábavy, svatební veselice, maturitní setkání. Objekt však vyhořel a nebyl již obnoven.
V polovině 17. století vyrostla kolem staré krčmy obec Dolní Černá Studnice. Na počátku dalšího století zde žily rodiny potomků malíře skla Georga Wandera, Fischerů, dále Christian a Mariana Elzovi, Jeremiáš Lau se ženou Kristýnou. Byli to zemědělci, tkalci, dělníci ve sklářské huti, později kameníci, sekáči a mačkáři skleněného zboží.
V této lokalitě, ležící při staré cestě od Jablonce nad Nisou k Huti, pramení potok Žernovník. Potoční studna měla od nepaměti pověst „uzdravující vody“. Ještě na počátku osmdesátých let 19. století ji obklopovaly mohutné buky, jejichž kmeny byly poseté votivními obrazy. Místo bylo pietně udržováno, neboť v blízkosti pramene se tyčil Obětní kámen, v němž německé obyvatelstvo vidělo pradávný oltář
svých germánských předků. Správa panství ale neměla smysl pro romantiku malého poutního místa, pro ochranu vzrostlé zeleně ani pro germánskou mytologii. Obětní kámen prodala kameníkům a mohutné buky skončily na panské pile.
