Píseň strašlivá

15.09.2023- Novinky

Kittelovo muzeum ve spolupráci s Muzeem Českého ráje v Turnově. Autorky výstavy: Mgr. Kateřina Jakubičková, Mgr. Alžběta Kulíšková. Kittelův dům od 14. září 2023. Kramářské písně ze Scheybalovy sbírky. Už jste slyšeli o obrovském hadu u Hamburku co požírá lidi a v jeho útrobách skončili také čtyři muži, kteří se snažili zrůdného plaza zneškodnit ručnicemi? Střely se však od jeho těla odrážely. Pokud ještě ne, tak tento a další ještě strašlivější příběhy, které nám zatím Česká televize i rozhlas tají, jsou aktuálně k vidění i slyšení v Kittelově domě.

Turnovské muzeum, jehož odborní pracovníci výstavu pro Kittelův dům sestavilo má to štěstí, že se do jeho sbírek, spolu s celou pozůstalostí rodiny Scheybalovy dostala i mimořádně hodnotná sbírka kramářských tisků, kterou shromáždil Josef Scheybal starší (1897 – 1967) Jeho sbírka obsahuje přes 10 000 svazků a byla tak jedna ze dvou největších soukromých sbírek v republice. Josef Scheybal starší písně shromažďoval a s velikou pílí pátral po nich po venkově, ale i po antikvariátech či bazarech. Písně shromažďoval z celé republiky a sesbíral asi 10 000 exemplářů

Jeho syn, Josef Václav Scheybal (1928- 2001) sbírku již příliš nedoplňoval, ale zabýval se jejím studiem. K tématu kramářských písní vydal i obsáhlou knihu Senzace pěti století v kramářské písni.
Čím vším kramářské písně oblažovaly senzacechtivé posluchače, dokládá výstava v Kittelově muzeu připravená ve spolupráci s Muzeem Českého ráje v Turnově. Jmenuje se Píseň strašlivá. „Kramářské písně se ne nadarmo označují za předchůdce dnešních bulvárních médií,“ říká jedna z autorek výstavy Kateřina Jakubíčková.

Šlo vlastně o zpívané zprávy a aktuality pro široké vrstvy obyvatelstva. Je podivuhodné, kolik má tehdejší a dnešní bulvár společných rysů. Skoro se zdá, jako bychom se od dob největší slávy kramářských písní příliš neposunuli. Zpívalo se v nich kromě jiného „o Přehrozném mordu, jenž jistý komet nad svou paní a dvouma dítkami v lese vykonal, z písně vyrozumí“ nebo „o Josefu Šichovi ze vsi Kacanov na okresu turnovském, který roku 1863 dne 24. září, zastřelen zadušen a zaškrcen byl“, nebo „o zlomyslném činu vraha a paliče, který 19. března t. r. v obci Holenice, v okrese Lomnickém, svůj majetek požárem zničil a rodinu svou plamenům vydal“.

Interpreti kramářských písní hrávali na housličky, flétnu, někdy i na malou harfu. Později se pro ně stal typickým nástrojem flašinet. Písničkáři se rekrutovali například z řad válečných vysloužilců, nacházeli se mezi nimi rovněž slepci. Vybírali si příběhy, které chtěli posluchači slyšet. Někdy šli za hranici, považovanou v dnešní době za snesitelnou. „V písních se objevují i tak drastické popisy lidského utrpení, že se na naší výstavě nedaly publikovat,“ upozorňuje druhá z autorek výstavy, Alžběta Kulíšková. Autoři kramářských písní se nezastavili před ničím. Naturalisticky vylíčené vraždy utrpení dětí bývaly jejich častým námětem.

Kramářské písně, ať již zpívané nebo tištěné, se rozvinuly v 16. a 17. století. Ještě více se šířily poté, co císařovna Marie Terezie zavedla v roce 1774 povinnou školní docházku a stále více lidí umělo číst. Zlatý věk kramářských písní na sebe pak nenechal dlouho čekat. „S pomocí textů kramářských písní bychom mohli sestavit dějiny celého devatenáctého století. V Čechách jich tehdy vznikly přinejmenším desítky tisíc. Nevěnovaly se pouze tragickým událostem. Mnohé z nich byly nábožné nebo přinášely mravní ponaučení,“ prohlašuje Kulíšková.

„K písním se přidávaly cedule s malovanými obrázky. Stoupl počet písničkářů, přebírali si skladby, někdy si vykrádali texty a zvyšovala se konkurence mezi nimi. Písničkáři žili většinou v nouzi, protože i jejich posluchači byli chudí.“

Některé kramářské písně jakoby z oka vypadly novodobým hororům o zvířecích nestvůrách. „Nová píseň o ukrutném příběhu“ se týkala obrovského hada u Hamburku. Požíral lidi a v jeho útrobách skončili také čtyři muži, kteří se snažili zrůdného plaza zneškodnit ručnicemi. Střely se však od jeho těla odrážely. Nakonec muselo na velehada přitáhnout vojsko s děly.

Jedním z nejslavnějších písničkářů v Českém ráji byl Josef Tér z Rovenska. Ve svém městě vyvolal jednou pozdvižení kramářskou písní o velikánském a hrozitánském ptáku z Turecka. Umocňoval ji obrázek opeřeného monstra. Lidé v Rovensku, zejména pak matky malých dětí, se děsili, že pták přiletí a s obavami hleděli směrem k Troskám. Rovenský písničkář Tér jedním ze svých textů doložil, že kramářské písně sloužily také jako propaganda. Vyzýval Čechy, aby odolali lákavým výzvám agitátorů k vystěhování do carského Ruska, kde je nic dobrého nečeká. Mnoho kramářských písní můžeme označit za mravoučné. Třeba Kořalku pekelnou. „Kořalka jest rodem z pekla, Luciperovi utekla, do Pohan se prv dostala, potom u nás zameškala. Moudrých dělala hloupými, a bohatých ubohými, vejdělky jim užírala, hladem děti usmrtila. Hospodářství prodávala, pole louky zastavila, dluhů lidem nadělala, v bídě dítky zachovala.“

V 19. století zněly také satirické kramářské písně. Jednu vůbec z nejslavnějších kramářských písní složila skupina rekreantů v Lázních Sedmihorky v roce 1884. Jejich parodie na písně oslavující válečné hrdinství v rakousko pruské válce se zachovala dodnes, a dokonce v několika světových jazycích. Je o kanonýru Jabůrkovi a zlidověla. „Praskla puma velmi prudce, utrhla mu obě ruce, on rychle boty sundal a nohama ládoval.“ Zlidovělý refrén pak zní: „A u kanonu stál a pořád ládo ládo ládoval.“

Výstava je přístupná v běžné návštěvní době Kittelova muzea.